Od strany přišel západní,
nad každou radostí stál,
kde v očích paprsk svítil, ten zhas,
kde na stromě květ byl, vichrem jej střás,
v poušť změnil pažit zahradní,
s čel králům koruny bral.
Byl velký, přísný, k nebi čněl,
táh dlouhý přes pole stín,
měl v důlkách očních krvavý nach,
zpod řízy kosu za sebou táh,
svist její travou se chvěl,
až srdce to projelo klín.
U každého se zastavil,
tu soudce, lékař byl tam;
snad proto tak velký a hrozný byl,
by sladil vše, srovnal vše, přivedl v cíl,
by duši silnici upravil
zpět v náruč do hmoty, tmám...