V snech svých jsem viděl státi Anděla.
Byl bledý, okem smutným kolem šel;
tak jala mě tvář jeho nesmělá,
že zaskočil jsem ho a k němu děl:
„Kdo, poutníku, jsi nadpozemských cest,
vše s tebou cítím, třeba utajeno,
ty člověku, zřím, musíš mnoho nést
a tím's mi bližší i tvé smutné věno;
rci, kdo jsi, v duchů sboru tvoje jméno?“
Zved' smutnou tvář a ke mně patřil dolů,
jak přes měsíc když malý mráček pluje:
„Dík za poptávku, ty můj bratře v bolu,
jsem ten, jenž trny růžím ulamuje,
by jiní měli růží ryzí skvost,
já trny lámu, spěje v budoucnost.“
A zmizel v mlze – někam na sto mil,
však v tom jsem vlastní srdce lehčí cítil,
Ó jistě kýs trn ve mně ulomil,
v tom okamžiku, co se dále řítil.
Dík za tu snahu jeho, byť i marná,
sto trnů přijde vždy na jednu růži
a vichr zlob a nenávisti duje –
buď žehnán v mrazu zimy i v dnech parna!
Má snaha, Anděle, se s tvojí druží,
i já jsem ten, jenž trny ulamuje.