Stál anděl v azurných výšinách,
kol nebe hvězdami zkvetlo,
zřel dolů ku zemi v hlubinách
stopenou ve stín a světlo.
Jak táhl nad zemí oblaků lem,
klidně on díval se dolů,
jakmile v světla proud vplynula zem,
nemoh’ v svém ustáti bolu.
Odvrátil hlavu a zakryl tvář,
z ňader slal v bezdno vzdech dlouhý,
proklínal nebesa i hvězdnou zář
i báj o věčnosti touhy.
Dolů tam, kde se mih’ ten oblý rys,
vzpomínkou, vzdechem se hroužil,
tam v duši člověka šťastným byl kdys,
miloval, zápasil, toužil.
Tam cítil rozkoše šílený bol,
zklamání zoufalé plesy,
v ryk jeho naděje jásal s ním dol,
v žal jeho hučely lesy.
Chladně zřel v světů divoký rej,
ve hvězd a mlhovin množství,
v bolestech země líp vítalo jej
veliké, neznámé božství.
Ku zemi! zpátky zas! – Však nemá sil,
chvěje se, sotva ji zočí;
práh ráje najednou cizí mu byl,
v zoufalství zavřel své oči.
Teď letí mrak... teď prohlednout smí;
ve vzduchu hvězdami zkvětlém
jak perlu zem vidí v bezednu tmy,
zářící nachem a světlem.