Nuž nevztahuj víc dlaň svou zpět,
spíš nech ji dlouho ležet na mé skráni,
snad smutek, jenž v duši mou vset,
v ráz dá se v let,
v té ruky zmizí tichém požehnání.
A neodvracuj mírný zrak,
spíš hlouběj zakotvi ho v duši mojí,
jsem jako polapený pták,
jenž neví, černý mrak
či zajetí zda větší bol mu strojí.
Přej pohled mně i dlaň,
ať duch i tělo v lásce mají stejný podíl,
zahrň mi květem srdce i skráň
a neprchej jak vyplašená laň,
ať v smrti aspoň zvím, že k štěstí jsem se zrodil!