Nech ruku jak list leknínový
na klavesech juž spočívat,
to říci nelze tóny, slovy,
co hruď mi teď chce rozrývat.
Ni zvuk, ni tón, jen temné chvění,
v němž pukla struna ječící,
snad ještě dlouhé políbení
jak věčnosť slavné, mlčící.
A ruky stisk tak pevný, prudký,
pak hlavy sklon a z dveří spěch
a běžet v bouř a vichru půtky
a stavit se až na hrobech!
Či lépe v boj se vzchopit nový,
nad bolem svým se usmívat? –
Nech ruku jak list leknínový
na klavesech juž spočívat!