Tak okamžik po okamžiku chytám,
jsem, žiji v něm, chci prožit jej až ke dnu,
jak z hlubin studny ke hvězdám zrak zvednu,
a v temnu jejich matné body sčítám.
Snů mořem pluji, v davu jich se zmítám,
jak triton z hřívy pěn jich hlavu zvednu,
a tichý k nohám velkých věštců sednu,
a zoru krásy příštích věků vítám.
Jak dlouho? Zpátky v propast analysy
syn vteřiny se potácím a chvěji,
v své krvi nesa stopu staré hlízy.
Jak mnoho, co chci, málo jak, co mohu,
a zkrušen, zdraný, tam, kde písní pěji,
jen pouze vzlykám k neznámému Bohu!