Ó chmurní anachoreti, jimž ptáci
chléb nosili, schýlení nad propastí,
již o lepší jste cizí snili vlasti,
jimž přešel den o postu, v žalmech, práci;
jimž sny plnili mloci, orli, draci;
jak často básník, vroucí ve účasti
když touží lačnou duši tajem pásti,
se nad vámi rád v bezdné snění ztrácí!
Jak často ze života pusté vřavy,
z kramářských měst a ze salonu směsi
za vámi prchá, vaším žije bolem!
Křest samoty jak pije plápolavý,
jeť ona duchů tvůrčích druhým pólem.
Ó skalin vrcholy, ó moře, lesy!