Jest láska plesem, jest i utrpením,
a obé míti můžeš, jen když chceš;
ples jako bol jdou stejně s vyplněním
všech tužeb tvých: jdeš dál, či podlehneš?
Jdeš dál a trpíš – proč jsi prchal dále?
A zůstal’s, rci sám, proč jen trpíš zas?
Tak na jedné vždy budeš přibit skále,
až skráň se schýlí, sšediví tvůj vlas.
Tak štěstí nám jen ukázali bozi:
je ber či prchej před ním, jedno jest;
že trpět budeš, to ti všade hrozí,
na rozích ulic, křižovatkách cest.
Líp bylo by po cestě slepě chodit;
se nechvět v kroků vlastních ozvěně –
tvé štěstí za tebou můž’ kámen hodit
tam, kdes to očekával nejméně!