U hollandského zřel jsem peněžníka
tu sošku, nesla kahan v pravici
a v jizbu, kam jen sporé světlo vniká,
jas rozlévala dvojí, zářící:
Ten jeden z kahánce mu na stůl tek’;
z linií tílka božský paprslek
se druhý linul jako hudba tichá,
co suchá duše jen se usmívala
a kupony své klidně počítala.
Hrám lásky zvyklé jen a rozkoši
viz, dítě božské, co svět pustoší,
kde Syrinx nymf? Teď pouze světa pýcha
jsou peníze, jež scvrklá duše strží,
k jichž součtu Amor sám pak svícen drží.