I zvedla k němu hlavu unavenou, on rychle zachytil ji do náruče, ret jeho jakby šeptat chtěl: Buď ženou, skloň hlavu na mé srdce, slyš, jak tluče;
věř, žádnou světa nevykoupíš cenou, co dát ti mohu, sáhni po tom ruče; je život moře, neslyšíš je douti? Ó líp je dvěma člunům spolu plouti!
To říci chtěl; však neřekl ni slova, neb viděl její velké unavení: tvář byla bledá, víc než úbělová, a okem táhlo nebes hvězdných snění;
jak lampa když se za křišťálem schová, nach studu pleť jí barvil v slabém chvění; on cítil, jak se třásla, jako ptáče když lapeno, ba skoro snil, že pláče.
A v jeho ňadrech v tom se světy shlukly, on cítil vesmíru tep vláti jimi, tam rost’ mu kalich nádherný a puklý, s prašníky rostl zlatem hvězdnatými,
tam Kosmu bůh strhoval svoji kukli a šeptal vlnou, lkal básníků rýmy, on byl by řekl: Vše jsem, neb jsem láska! Však líto bylo mu jí, hocha maska
mu byla nyní dvakrát vítána, když moh’ ji takto držet na svém klíně, v zrak snivý hleděti jí do rána, a stíhat citu jiskru v oka stíně.
Blíž k němu tulila se, uštvána – laň tak se tulí k buku na mýtině – on horké její čílko vlasem chladil, a mlčel jen a vlasy její hladil.
A díval se na nerozvité poupě, kterému poprv jeho obal těsný, na vděky ňader odhalené skoupě, na usmívavý rozpak tiché Vesny,
křik’ na svou vášeň: Vari ve své doupě, ty nesmíš ještě rej svůj začít plesný, zpět v ňadra má, tam rvi mne podle chutě! – A v oči zas jí patřil nepohnutě.
A v jejich azuru zřel velké příští, kdy Psyché dítě ženou bude zcela, na Paphu zřel ji, lásky na bojišti, i v Gnidu, k tělům kde se pojí těla,
na Leukadě, o niž se vlny tříští, zkad Sapphina se óda rozzvučela, Anakreonta zřel jí na kolenou a sebe ptal se: Zda je posud ženou?
A viděl v očích těchto, plných míru a přece sladké, plaché nejistoty, pláň moře rozbouřenou v divém víru, v hrom epopeje slavičí lkát noty
on slyšel pak, jak na strhanou lýru zní nesmrtelná, velká píseň hmoty, jak Venus Pandemos z té dívky vstává jak Babel příšerná, jak Fryna dravá.
A juž chtěl polibkem tu pečeť něhy pro vždycky servat; ale v jejím oku cos nadzemskými náhle svitlo žehy, i nezřel ňader ovál, vlny boků,
a jako plavec, který ztratil břehy, dál tonul visionů ve hluboku, chyt’ paprsk mystický, zřel v hlavy sklonu, jak Psyché měnila se – na Madonnu.
A zřel ji s něhou nevýslovně sladkou, jak čistá jako sníh a vonná květem se sklání k choti, jak je blahou matkou, jak hladí vlásky, chystá lože dětem,
jak v života pouť bouřlivou a krátkou, kde klame vše, jest ona pevným světem, a skoro myslil, vlas jí hladě plavý: To její říše, její triumf pravý!
A sebe zapomněl i touhu svoji a necítil víc v loktech její tělo, jen duši viděl, jak se plachá bojí, jen poupě cítil, jak se bázní chvělo.
A bál se zašeptati: Budiž mojí, jen aby toto blaho nezmizelo, svět nechal hned by v chaos klesnout zpátky, jen kdyby věčně snít moh’ ten sen sladký.
Na jeho hrudi co tak odpočíval ten nebes květ pln kouzla, vláhy, vděku, noc z hlubin vstávala, pták v myrtách zpíval a hvězdy v mléčnou roztáhly se řeku,
jak svět by chtěly zasypat, jenž stmíval se jako sen a mizel ve daleku, a jakby leknín velký povstal z vody, vzplál měsíc v svět pln lahody a shody
a plný neznámého požehnání; na horách stříbrem zkvetla jeho sláva, na cestu planouc tlumu plachých laní a rostouc v opál jak tekutá láva,
až zatopila v jas a usmívání to místo, k hlavě kde klesnula hlava a v polibku se rety otevřely a duše šťastné dvě výš k hvězdám zřely.
Cookies on Poetry Cove