Byl smavý duben, bílým květem hloh jen místy cestu máji ukazoval, po které v údol spustit by se moh’. Tlum volavek a čápů vzduchem ploval,
stráň nerozchvěl pastýřův ještě roh, by nymfě echa v skalinách se schoval, a zpátky zněl, ji škádlil rojem zvuků tu v bezu skrytý a tam v klenbě buků.
Jen dlouhé stvoly osinatých trav se nivou třásly jarních větrů dechem, jak orkán bouřil uvolněný splav tříšť démantovou žena s hory spěchem,
a datel jen se ozval zaťukav, fialka modrým okem kmitla mechem a v hlasném křiku z jihu po rybníce jak šípy honily se vlaštovice.
V ten čas, kdy každý divnou tuchou jat na jaro čeká, na pokraji lesa se Amor zjevil veselý a mlád toul plný šípů na své pleci nesa
těch kouzelných, jež pouští v srdce rád a při jichž ráně srdce každé plesá; šel krajem hvízdaje si rozpustile a lukem stloukal hlohu květy bílé.
Tu na pažitu na kmen skácený sed’ trochu znaven toulkou neposednou, vlas plál mu jarním sluncem zlacený, zrak fialky dvě, z trávy jež se zvednou.
Snil v dumy divné jako ztracený, jak holubi, jenž u studny si sednou, ty slétly se mu na skráň úbělovou, a růžným zobáčkem jej v spánky klovou.
Chtěl vstát a dál jít, kam jej volal hon, neb věděl tady o rybáka dceři, pro kterou pastýř mnohý zalkal ston a na niž číhal denně ukryt v keři,
té střelu zlou chtěl v ňadra pustit on, neb jeho šíp kde v srdce neudeří, tam ňadra zryjí divý bol a nouze, mře jedno vzdorem a to druhé v touze.
Vstal – ale náhle stanul překvapen, jak chumáč sněženek by v trávě ožil, zde bytost sladká jako vzdušný sen ten nejluznější, jejž kdy v žití prožil,
se třásla před ním, zázrak v jasný den! své poupě nejkrasší sem Olymp složil na zkvětlá ňadra přírody: Hle Psyché zde snila v jarní krajině tak tiché.
Zřel udiven na údů luzný sníh, vše nezralé tak a přec plné vděků, zřel ňader útlých snivý sklon a zdvih, tu řeč, jíž mluví eden ku člověku,
zřel na bedrách jas křídel duhových, vlas paprsků síť, v jejichž zlatou řeku se motýlků pár modrokřídlých vkradlo, jak s azuru by kapek pár tam spadlo.
Tak seděla na mechu brunátném, zrak v sebe ztracen v myšlének svých plenu, vděk její volal: Trhej mne a vem! Zřel v dívce poprv okem lásky ženu,
zem zkvětlá, nebes jas, vše náhle snem se mihlo před ním, cítil v srdci změnu a šíp, jenž střelen v srdci lásku budí, ten v letu zvrácen v svojí cítil hrudi.
A nežli mohla noha nesmělá k ní napjat sval, než pozvedlo se oko, jak vidina v ráz před ním zmizela, jak rybka šplouchne do vln přehluboko;
tak smaragdová zmizí libella, tak sen, jejž stíháš darmo, pěvce sloko! a po které se věčně srdci stýská, tak ptáče, kams jež vpadne do křoviska.
I nešel ovšem lovec mladý dál, sám raněn stál zde – marná každá práce! Smích hrdliček zněl z hloubky hvozdů, skal, i zdrtil luk, jenž stal se na něm zrádce,
on, posud veselý hoch, poprv štkal, ba s pláčem k svojí ubíral se matce, a k trůnu paní světa v žalu klesna proklínal vše, co mladost je a Vesna.
To jiný bol je, než když včelička jej druhdy pichla, jak pěl básník řecký. Teď náhle zpustla mu zem celičká i eden ztratil vděky svoje všecky.
Klín vlastní matky víc jej nehýčká, juž zmizel rozmarný mu život dětský; je vážný teď, tvář jako měsíc bledá, on ve dne v noci milenku svou hledá.
Zda najde ji, zda chvíle najde se tak plna štěstí a tak harmonická, kdy do růže jak motýl zavře se ta duše jeho božská a přec lidská?
Ó jistě ples tu zazní po lese, v nymf jásot flétna vpadne bukolická. Kdy bude to? Ó Psyché, děcko snivé, ó spěj mu v náruč! Lépe tím, čím dříve.
Cookies on Poetry Cove