Cos bolí v srdci, stále dnes a zítra,
a boleti to, vím to, nepřestane,
až slední lístek s žití stromu skane
pod slední ranou supa mého nitra.
Bouř vášně, lhavý klid – vše léč je chytrá,
však stará bolest novým zas dnem vstane
i z dlaně drahé, nejvíc milované
mne zachvátí i v samém vzchodu jitra.
Ať tedy bolí! – Beru to jak osud,
a proti tomu každá zbraň jest marná,
a jedno jen mne chránit můž’ – ne spasit:
Být v srdce jádru čistý jako posud.
Víc nelze mi. Žeň nemůže být zdárná,
kdes pozdě moh v zem otrávenou zasít.