Zpět vržen v tmu, po světle darmo křičím.
Já dobro chtěl a cítím zla jen spáry;
vznes hlavu nedůvěry démon starý,
má všecka snaha přeludem jest, ničím.
Leč, komu, Bože, tu svou bolest líčím,
a komu ňader hasnoucí, mdlé žáry
na oheň nový nítím? V jaké zmary
zas darmo v strádání svou duši cvičím?
Ó dnové moji, plni smutku, nudy!
Ó noci moje, plné žalných stesků!
Sne krátký mezi nimi, příšer plný!
A samé mátohy jen, stíny, bludy,
a nikde břeh!... Svit rudý vášně blesků
jen ozařuje nekonečné vlny...