Jsem smuten, ač se osud mojí hrudi,
co žiju, netknul žádnou těžkou ranou,
ba v sobectví plášť halen moh’ bych stranou
žít v klidu, jako všichni duchem chudí.
Leč tíže doby ta můj smutek budí,
v níž básník stále jest jen zvěří štvanou,
kdy s duší utýranou, polekanou,
den za dnem v boji s životem se trudí.
Jsem smuten. – Kdo můž, nasypává jedu
do srdce jak v sluch Hamletovu otci,
proč, nevím sám, jen cítím, jak to hněte.
A čemu věnoval jsem dny a noci,
je žertem hlupáků, v jich šípů středu
jsem posměchem své práce dlouholeté.