Náhle rázem, jak by někam zapad’,
v rokli usnul vítr uštván honem,
v rudé pruhy zažehnal se západ,
jakby slední silou před svým skonem,
a den celý, nějak divně šerý,
tlumil různý ruch svůj tisícerý
a se loučil podvečerním zvonem.
Alta Quies! – Velký mír a svatý
v pláň se snesl na žeň zlatem zralou,
bezdný, nesmírný a vrchovatý,
ani notou neporušen malou,
kterou cvrček, poustevníček hlíny,
aspoň oživuje temné stíny,
jednotvárnou písní vytrvalou.
Alta Quies! – Veliké lip kmeny
rády míru tomu v náruč klesly,
přes den větru honbou unaveny,
koruny své k výši slavně vznesly;
list se nehnul snětí sukovitou,
ztajilo vše hudbu v sobě skrytou
pod měsíce stříbrnými vesly.
Alta Quies! – Motýl, hmyz a včela,
bzučivý čmel v slunečnicích, slezích,
havěť vzduchu, vod se odmlčela,
ptáci zmlkli v keřích i všech mezích;
předměty vše jako kresby byly,
siluetou svou se v nebe vryly,
týž klid v řece i na obou březích.
Alta Quies! – Když vsled i zvon ztichnul,
klid ten kterou ducha olovnicí,
abys jednou nad tím nepovzdychnul,
chceš jen zbádat, duchu vzdorující?
Proč jen člověk v tomto tichu hmoty
slyší v sobě nejvíc všecky noty
nenasytné, bouřné, zoufající?