Já v snech se octl v jakéms divném chrámu,
kde různé nástroje se chvěly na zdích
z dob různých. Jedny s přeumělou řezbou
a rukovětí, s hrdly z perletě
a drahokamů, loutny, lyry, harfy
si hověly zde v pýše královské
dle pastýřského rohu starých bardů
i vedle píšťal smutných salaší.
A co jsem nástroje ty pozoroval,
stál jakýs Duch mi po boku, tvář jeho
jsem nerozeznal, bylať mlhy změt,
jež prorývaná blesky chvěla se
jak polomaska. Hlasem posupným
a slavným přec jak hlasem starých Sibyll
děl ke mně: „Různé zříš zde nástroje,
i tvůj zde visí. Třikrát sáhnout smíš
v změť jejich, jestli jistou veden touhou
či šťastnou náhodou ty sáhneš po svém,
pak vezmi jej a odejdi, je tvůj!
Však běda tobě, když se volbou zmýlíš,
pak, pouhý písně cizopásník plížit
se budeš světem, nikým oceněn.
Při volbě dvou ti řeknu, zda jsi chybil,
při třetím odmlčím se, nechám tě,
jej strhnout se zdi a dál jíti světem,
zda urval’s pravý, zvíš až po smrti!“
Před volbou takovou mne schvátil děs.
Však pýcha zbudila se v srdci mém.
„Ne, nač mi také volby potřebí,
já na ráz první najdu nástroj svůj
a nenajdu-li – ať jsem odsouzen!“ –
A v očích kalných k smrti mlhy mrak,
já nástroj se stěny strh namátkou
a vyřítil se z chrámu... Byla noc,
hlas vichru hvozdy třás a v skalách mřel,
cos znělo za mnou jak smích šílený...