Král Admet sedí v dumě mračné, táž myšlenka, jak sníti začne, jej hlodá, pálí víc a víc; den šestý se juž v moře sklonil,
co v posled žhavou slzu ronil na Alkesty své mrtvou líc. Sám sedí v staré vnořen chmury; jen netopýři, plaché můry
síň prolétnou. Šer mlhavý jak peruť padá s příkrých svahů; v tom Admet na své síně prahu dvě viděl státi postavy.
Stín jedna tmavý, druhá světlý, ten mohutný, ten jakby zkvětlý na vlnách kalich leknínu, muž jeden jako v plné zbroji
a druhý žena ve závoji – tak stojí tiše ve stínu. Blíž kročí tmavý stín a za ním jak ve vidění, se zdráháním
jde světlý, z obou vane děs. Stín tmavý dá se do hovoru: „Zhosť, králi, se všech obav, sporů; což neznáš mne? Jsem Herakles!
Před šesti dny jsem přišel k tobě. Já nevěděl, v jak těžké době mne vítal domu tvého chlad; tvář tvoje byla vrásek prosta,
tys zapřel se, tys uctil hosta, tys věnec na svou hlavu klad’. Dal’s rozproudit kol hudbu jemnou, tvůj lid a ty jste pili se mnou,
ač dusil pláč vám v hrdle smích; já zvěděl všecko, za odměnu tvé lásky vedu ti tvou ženu, juž z chmur jsem vyrval pekelných.
Já prošel Hadu temné říše, já na trůnu jsem sedět tiše zřel Proserpinu vládkyni; zřel, kterak květy asfodelu
jí s vlasů splývají až k čelu, jak měsíc mha když zastíní. Ve stínů tlumu ženu tvoji jsem vyhledal a v děsném boji
mnou Thanatos pad’ přemožen, já chyt’ jej Styxu nad peřejí, když právě píti chtěl krev její, než víčka spjal jí němý sen.
Jsme vyrovnáni. Zdráv buď, králi!“ Vstal Admet, slza zrak mu kalí. „„Ó zůstaň u nás, pokud živ, já tebe slastmi světa všemi
chci zahrnout!““ – Leč chmurný, němý stál božský rek zde zádumčiv. Pak vzmužil se bol přemáhaje. „Rek vstoup’ jsem v Hadu šeré kraje
a dítě mdlé se vrátil zpět; jak uzřel jsem tvou ženu krásnou, já litoval, že tmavořasnou jsem roušku smrti nad ní zved’.
Když smrti ve objetí chladné jsem klesat zřel to tělo vnadné, zrak luzný tmavých stínů pln, jak po mně vděčnou rukou sáhla,
v tom zápase mne ona táhla od kraje acherontských vln. A cestou zřel jsem údy její, jak stonky lilije se chvějí,
než obzor lunou zahoří; já miloval. – Však juž se stalo. Zdráv, králi, buď, mám času málo, loď čeká na mne na moři.
Zde žena tvá, ji tobě vracím, tvou hostinnost tím dvakrát splácím, že sebe znal jsem přemoci. Co Nemejský lev proti lvici,
juž v srdci zmoh’ jsem?“ – S klidnou lící pak vyšel tmavé do noci.
Cookies on Poetry Cove