Seděl mladý pastýř vedle šedé skály,
proti němu stařík – a oba v závod hráli,
syringy jich rty se stejně dotýkaly.
Ale jaký rozdíl, jaká různost zvuků!
Mladému vše hrálo jasném ve souzvuku,
že bys k polibku rty, k objetí vzpjal ruku,
takže v jeho písni, plné křepké síly,
hon kentaurů skalou, v řece víly,
hrdliček smích, ševel třtin se zrcadlily.
Zato v písni starce – jaká elegie,
tak jen vlna moře o břeh sirý bije,
tak jen zvadlý rákos v bahně lučin hnije,
tak jen vzdychá láska, poraněná v hloubi,
tak jen praská bolně, když se láme, choulí,
tak jen vetchý Tritón v zvětralý roh troubí.
Jedno slunce oba stejným žárem hladí,
píseň hocha žehá, píseň starce chladí.
Proč? Tu umění hrá, onu pouze mládí.