Ó zářící ty divuhodný oři,
jímž prorok unášen byl ve vichřici,
ty z nozder blesky ohně sálající
a z kopyt hvězdy v klín spícímu moři;
v červáncích ještě tvoje hříva hoří
a v dusných večerech se blýskavicí
jen mihne; však my slabí smrtelníci
jsme v uzdu padnout tobě mdlí a choří.
Jen jednou zdálo se mi, na tvých zádech
že hřměl jsem, v hvězd a mlžin vodopádech
se ztápěl perly v hrstě nabíraje.
Leč když jsi u cíle pak stanul se mnou,
tím víc opuštěn volal jsem v noc temnou,
tys odnes mne, – však nechal u bran ráje.