Jak velkou řeku, jež v svém bouřném klínu
vše odnáší, rvouc břeh i keřů snět,
on pod umění stromem sedě v stínu
kol sebe nechá hřmít a bouřit svět.
Jen ob čas v jeho skloněn prohlubinu
se s perlí písně vždycky vrací zpět,
a jeho píseň podobá se vínu,
jež sládne více pod perutí let.
Ať v práci přísné nad starými mistry
se chýlí nadšenec a kritik bystrý,
vždy cílem umění mu, nikdy sláva.
A v radosti, již tvůrčí práce skytá,
plá jako Dryada, jež v stromu skryta,
vždy Musa jeho moderní a zdravá.