A já viděl muže toho,
hlavou chodil po podlaze,
pak napjatém na provaze
kotrmelců dělal mnoho.
Podtrhoval židle, stoly,
polykal též dlouhé meče,
navrtal stůl a juž teče
z dužin pivo komukoli.
Jedl uhlí žárem bílé
s kamením, pak tlouk’ se pěstí;
jak to v žaludku mu chřestí,
publikum se smálo milé.
Byl to člověk silný, smělý;
hodinky stlouk’ ve hmoždíři,
pak je svařil, z kotle čtyři
holoubci v ráz vyletěli!
A já viděl muže toho,
a já tiše pravil k sobě:
Tak i básník v naší době
musí umět velmi mnoho.
Ale v jedné věci velké
tento akrobat je větší,
když je zmožen velkou péčí,
publikum když příliš mělké,
když má umění již dosti,
srazit vaz můž’ skokem divě,
meč si ve chřtán vrazit křivě,
v ráz vše skončit v zoufalosti.
Jeho umění dnes chlebem,
zítra může být mu smrtí,
nás však naše zvolna škrtí,
smrť my pomalounku střebem
z práce svojí, shonu, péčí,
věčné vření, vlnobití,
ne smrť a ne také žití –
Věru, akrobat je větší!