Septimius drží v klíně Akmé zmámenou,
cítí, jak jí ňadra dýší vlnou plamennou;
poledne a ticho v domě,
v sadě cikada jen zpívá na vyprahlém stromě.
Akme v rozpacích se táže, co je láska?
Nikdo tu – jen ve staré zdi maska
fauna bdí nad nimi s tváří kamennou.
Septimius Akmé zvolna řízu rozpíná.
Hrdličky dvě v hnízdě vidí, ňadra nevinná,
Akmé váhá – chví se strachem.
Hrdliček těch křídla planou větším nachem.
Akmé v rozpacích se táže, co je láska?
Ve staré zdi nad tím fauna maska
ve pohnutí snivě slzet začíná.
Ticho. – Polibků rej časem vzduchem zatřese,
jak růžových listů vír když vítr odnese;
z dálky v skalách flétna zvoní,
v porfyr fontanu se líně voda roní.
Akmé neptá se juž více, co je láska.
Ve staré zdi nad tím fauna maska
ve poledním slunci hlučně směje se.