Jak v moře pohroužená černá skála,
k níž z dáli velká loď se v bázni blíží,
na jejíž přídě kormidelník s tíží
můž’ rozeznat (neb všecky hvězdy svála
Noc křídlem tmy), co se to z hlubin blíží?
Zda odvěká Sfinx řízu mračen zdrala,
by staré hádanky své znovu tkala,
teď únava když oči plavcům klíží;
zda obrys je to bezetvarné hory,
jež ztroskotáním ve tmách jemu hrozí?
Hloub mlčí dole. Daleko svit zory.
Však v zlatých síních při banketu bozi
se smějí dál, Mars, Jupiter i Rhea,
co po skále krev stéká Promethea.