Však vraťme se juž raděj’ k věži naší,
pod kterou lidstvo jásá v hymně plesné,
jež na azuru kostrou žeber straší
co vkusu doby Mene Tekel děsné.
Pode mnou diamanty jen se práší
sloup vodojemů elektrických, klesne
a vznáší se co kytka pestrobarvá.
Žel, Madame, vše tu komedie, larva!