Já skromně, věřte, jak mým jest již zvykem,
a poslední se tlačil v hustém davu
a pitomý tou vřavou, shonem, křikem
jsem k muce lez’, kam jiní pro zábavu;
na vytahovadla vzpomínám s díkem,
moh’ mezi šrouby nechat jsem tam hlavu,
ji ztápěje v sled v červánkové růže,
jsem divil se, co lidstvo nadchnout může.