Před soudci Aesop stál,
že při kvasu v harf znění
se věčným bohům smál
a dával pohoršení.
Když všickni v libaci
jim slušnou poctu vzdali;
měl jakous oraci,
ač nechtěli – se smáli.
A tak jej udal kdos,
že nechtěl ulít vína.
Děl: „Vidím jen svůj nos,
dál zřít, je mysl líná.
Co Zeus mi v oblaku?
Co Ares, Afrodita?
Jsou rovny přízraku,
mně nos jen v cestu kmitá.“
Děl soudce: „V jakou lež
a v jaké padáš scestí,
svůj hrb nevidíš též,
a přec jej musíš nésti!“
Smích v síni zazněl teď,
však Aesop beze strachu
dal klidně odpověď:
„Hrb ohmatám si, brachu!“
A nový zazněl smích,
a rostl v bouř v té chvíli...
Co s bláznem? Pravdu stih,
a tak jej propustili.