Ku zátoce, již husté sítí skrývá
a ve vlnách své chvějné třtiny shlíží,
kterými Okeanos jako mříží
se časem na svět s udivením dívá,
když mha a šero podvečerní splývá,
stín mohutný se opatrně blíží,
skráň olympickou husté kštice tíží,
i třese jimi, hlavou k vlnám kývá.
A vlny rozdělí se; stará Víla,
dceř Okeanu s šedým vlasem dlouhým,
však na svadlých rtech vlídný úsměv matky,
si sedne k bohu, jemuž kojnou byla,
jenž u ní je zas šťastným děckem pouhým...
Ó, kterak ševel rákosu je sladký!