Ne souzvuk údů tvých, ne krása hlavy,
víc láká mne, co podstavec tvůj praví:
Štědrostí papežovou v zářném květu
své gracie ty’s zachován byl světu.
Jak nezamýšlet se nad dobou šťastnou,
kdy papežové rukou, jež se chvěla,
ze rmutu minulosti hlavu krásnou
a torsa zvedali a nahá těla
cítíce, božství skryté za oblaky
že stálo tenkrát ryzí před jich zraky!