Ach, vlny oblaků, v nesměrnost roztřepené,
jak hrady, beránky, jak vločky, květů pýří,
čí neznámý vás dech do nekonečna žene,
ach, vlny oblaků?
Jak satyr v půvabech nymf nahých ve vás hýří
a pak vás rozfoukne a tisíc duh z vás sklene,
pak v kosmos rozdechne vás jako lehké chmýří!
Či jiných světů snad jste břehy stříbropěnné,
kam zpitý vidinou duch ve snů chvíli míří?
Dnes pláte... zítra kdo se na vás rozpomene,
ach, vlny oblaků?