Ta trpkost na dně duše stále leží,
že nevím, co neb kdo by moh’ jí hnouti,
jak skanula tam žití dlouhou poutí,
teď v kapkách krve žilami dál běží.
Mře pod ní osení mých písní svěží,
a vůle prohýbá se, křehké proutí,
jak z dálky slyším vichry sporné douti
a vášeň hřímat, hřebce bez otěží.
Já všady nastavoval duše kalich,
kdo první nalil mi doň hořké žluče,
to dělal pozorně a v dávkách malých.
Až tomu zvyk’ jsem v resignacích stálých
a teď, když stáří na mé dvéře tluče,
o chudých sním a vyděděných králích.