Ze spousty knih, jež prachem pokryl čas
a nad nimiž své celé žití strávil,
by povrchní svět chvilinku se bavil
a mezi veteš pak je hodil zas,
jak zářný korunt, jeden blesk a jas,
plá Manon Lescaut, jedinou jsi stavil
hráz v času příboji, jenž vše ti splavil,
tou přehlušil’s i revoluce hlas.
A je to opuštěná dcera hříchu,
jež v písku pouště žalně dokonává
jak Maria Aegyptiaca v tichu.
Však za ní zvolna velké světlo vstává,
to slunce soucitu, jež krušíc pýchu
relief pravý velikosti dává.