Dnes rozrušen jak bouří moře ke dnu
a zítra tichý s klidnou resignací,
dnes hravým úsměvem a zítra prací
vždy hledám pravdu odvěčnou a jednu.
Ať lehce hippogryfu v hřívu sednu
a v ether letím jako tažní ptáci,
ať duch se v prachu, potu utrmácí,
číš tajů věčných přece nepozvednu!
Juž stokrát chtěl jsem ruce složit v klínu
a žíti jako zvíře, jak stvol trávy,
jenž v jas i mračno patří klidně vzhůru.
Však darmo! K tomu závratnému víru
se vrací duše, motýl plápolavý,
jenž dost se cítí silným do azuru!