A vítr kvílí dál... U lampy učenec
sní, píše, tisíc dum již z jedné stkal,
již zdá se mu, že rozbil hmoty klec,
a vítr kvílí dál...
A za ním stojí Smrt – prastarý věků žnec,
jenž s faraony pyramid již v kostky hrál,
řka, život, smrt, zmar, sláva, jedna věc.
Nad předků svojích sny ty poslední jsi žrec,
ryj tužby, tuchy svoje třeba v ňadro skal,
mumie papyrus v sled přežije tě přec –
a vítr kvílí dál...