Když u nás těžká mlha padá,
mne po azuru touha schvátí,
zřím dlouhá, bílá, pustá lada,
jež sluncem znícený prach zlatí, –
a u nás mlha padá.
Když u nás žluté listí padá,
zřím pralesy, kde v husté trávě
květ tísní květ, kam slunce vkládá
sta brilliantů ve záplavě, –
a u nás listí padá.
Když u nás ptáče zmrzlé padá
do sněhu s holých, němých snětí,
zřím u pyramid ptáků stáda,
jak tisknou se tam, v křiku, změti,
u nás – pták mrtvý padá.
Smích dívek a milenců váda,
zvuk tamburin a flétny něhy
mi zvoní v sluch, – ó léta mladá,
ó růže lauru, liljí sněhy! –
a slza z oka padá!