Jen náhrobek, jenž mrtvé štěstí skrývá,
já v světě jsem, jak den se ke dni spřádá,
víc duše netouží a málo žádá,
co asi v moři tonoucímu zbývá.
Den šedý, jasný, lhostejně mi splývá,
vždyť mrtvo vše, co měla duše ráda;
mých snů a tužeb malá Iliada
jak domek z karet rozvátý mi kývá.
A přece vděčně, ač nic jeho cítím,
den každý vítám, nad nímž nůžky Parky
se zastaví a který přán mi celý.
A přece vděčně každý úsměv chytím,
nechť skloněn nad kraj Charonovy barky
jsem, zpívám, chvím se, žiju osamělý.