Jde čas a móda jako otrok za ním,
kdo velký dnes, je zítra děsně malý.
Ty jako pyramida čníš tu stálý,
laur nesmrtelný k dumným spjatý skráním.
Jde básník umdlen vřavou, bolem, láním,
ty tichý biblické jak ony skály,
z nichž pod Mojžíše holí stále valí
se poesie rosa s požehnáním!
Vše v posled odříkání v úděl padne,
všem v posled hořkost na dně číše zbude,
všem v posled jednou příkrov zapomnění.
Nuž buďsi! V této žití krátké pídi
tvou písní básníkovo žití chudé
vzplá duhou slávy! – A dav? – Ať se stydí!