95.

Wittenberg podřimuje a v křivých ulic šer prach sněžný poletuje v dušiček svatvečer.

Ku chrámu od kláštera postava kráčí sem, noří se mocně z šera, skráň spjata těžkým snem.

Však jistota plá v oku a síla v paži tkví a neústupnost v kroku, jež vede k vítězství.

Má v ruce bílou blánu; tam v těžkém boji psal, čím proti Vatikánu posvátným ohněm vzplál.

Má v ruce blánu bílou, na chrámu dvéře teď přibíjí s vírou, silou thes devadesát pět.

I vyndá ze záňadří mohutný první hřeb: „Ty papeži se zadři jak žhavý osten v leb!“

A vyndává hřeb druhý a bled je ve tváři: „Vím, v srdci zápas tuhý ty vznítíš v císaři!“

A vyndavá hřeb třetí a buší kladivem, a temné rány letí dál v třesku dunivém.

Ta lhostejnému panstvu, ta v kněžské pýchy stan, a celém po křesťanstvu zní mocný hrom těch ran.

„Tak přibili tě, Kriste, a zas tě přibíjí, však svědomí mé čisté se strachem nesvíjí.

„Bůh pevný val můj!“ lidem říš tvou chci získat zpět a tak přibíjím s klidem thes devadesát pět.“

A rány duní temně a městem letí dál, jak chvěla by se země, když ořů hřímá cval;

a tušila zlé bouře a zbraní třesk a hvizd a v mhách jak v sloupech kouře se třásla jako list.

A rány světem letí, zní v zvonů klekání a jdou si ve zápětí jak děsné hřímání.

Je hlásný s hrůzou slyší na věže cimbuří, mnich ve své cely tiši skráň chmurnou zachmuří.

Však nikdo, nikdo neví, kam jdou a odkud zní, jen bouře tuší řevy, cos jak zpěv pohřební,

při jehož zvuku chýlí se ve hrob starý svět – Plá s dveří v tmu list bílý: thes devadesát pět.