Byl aristokrat. Věděl, proč se skrýval.
Vycházel pouze, když se večer ztmíval,
byl přestrojen, žil stále v spárech hrůzy.
A konečně přec padl v spáry luzy,
byl poznán, odzbrojen a vlečen k soudu,
jak nebylo by krve dost, jež v proudu
se valila a hrozila být moře.
Byl odsouzen. Nes’ klidně svoje hoře,
ni brvou nehnul, nezasmušil tahů.
Jej obklopili na vězení práhu
a smáli se mu: „Hle, žák Condorceta!
nám unik’ jeho mistr, z toho světa
si pomoh’ sám, nu aspoň máme žáka,
za starého mladšího máme ptáka
a zkusíme, zda stejně pěkně zpívá!“
A odvlékli jej. Brzy vstříc jim kývá
jak příšera v tmu trčíc guilotina.
Jak v taktu dásně otvírá a spíná,
tak v taktu dopadne a sletí hlava.
Šel stále klidný. Kolem ztichla vřava
a děsná nevěsta jej v náruč chytla,
mžik brzy, blesku mih’ a hlava slítla.
„Nu,“ pravil kdosi z koše zvedna hlavu
a s úsměškem ji ukazoval davu,
„pan filosof byl hlava chytrá, bystrá,
a věrně papouškoval slova mistra,
zda věříš ještě, my to zvědět chceme,
že přijde doba, kdy smrt přemůžeme
a nesmrtelni budem? Měj se k řeči!“
O hrůzo! hlava ve poslední křeči
se zachvěla, a s děsem smrti v líci
a s kalnou, potrhanou zřítelnicí,
své otevřela s namaháním dásně
a řekla: „Nevěřím, teď zřím to jasně!“