Kde Nesmrtelnost údělem
již v kolébce je předurčena,
tam lehce vyhrává se cena,
jež vztyčena tu v závod všem.
Syn chudiny jak dědic trůnu
jdou hravě drahou vytčenou
a mramor zhnist, jak rozchvět strunu,
již radostí jest, odměnou.
Přes celé hory překážek,
jež genij zdolat umí hravě,
to letí vichřicí a k slávě
nad močál křivd a urážek.
Vsi české prosté, chudé dítě
dost pozdě přišlo od svých stád,
dost sneslo žití na úsvitě,
než pevné mohlo v bouřích stát.
Však vytrvalo. Nadšení
je neslo dál, a v zóry svitu
se octlo onom na zenitu,
kde velkost psána v plameni.
To stalo se jak mimochodem,
sta spalo jich, on snil a sil;
kdo věděl všednosti jda brodem,
že vedle něho genij žil?
Nic lehčího, že hravě svět
si na velducha zvykne dary,
řka: Musí pláti jeho žáry
a musí pučet jeho květ!
Víc nehledí jak na zjevení,
co z ruky jeho padne v klín,
až pozděj teprv, když ho není,
vše stopí velký, černý stín.
My stojíme v tom stínu teď,
co nezřeli jsme, nyní zříme,
kam hnem se, všady narazíme
o chrámu Jeho obří zeď.
On z bytosti jej naší klenul
ze žuly české ku hvězdám,
a kdyby Čech jej zapomenul,
nevěrným byl by sobě sám.
On poroste již v příští věk
jak hora, od níž jdeme dále.
Červánků žeh na této skále,
to naše radost i náš vděk.
On poroste, vždy bude světem
zázračná hudba jeho znít
a nejryzejším Slávy květem
si pospíší jej ověnčit.