Kdos hodil včera kamenem, zda hodí ještě dnes,
co velký ten a svatý mír do Tvojí tváře kles?
Tys květnicí svět zasypal a skvosty májů všech
a z díla Tvého bude znít v hruď světa tisíc ech.
Ó je-li hudba souzvukem, – kdo sladších vykouzlil?
Ó je-li hudba smířením, – kdo v smíru větší byl?
Ó je-li hudba duchů řeč, – čí výmluvnější ret?
Spjal’s souzvukem a smířením a hudbou duchů svět!
Kdys v mladosti jsem pramen zřel z balvanů strmých skal,
ve tříšti perel jásavých ze země vyvíral.
Sta duh se nad ním třpytilo a svěžest, vůně, chlad,
ve ptáků prozpěv, vážek shon a v radost odevšad.
Dnes vida v duchu Tvoji tvář s tím klidem hlubokým,
ten zpívající pramen hor před sebou stále zřím,
sta šla jich kol a tisíce, tkvěl úžas na jich rtech,
zda věděli, že pramen ten je srdcem celých Čech?
Ne, nevěděli a Bůh ví, to omluvou jest všem,
kdo v zářivou tůň duše Tvé svým vrhli kamenem.
Bůh v poušti stvořil oasu a křišťálovou sluj, –
a Čech, má furiantství své, tam hodil kámen svůj.