Měl svatbu dědeček s babičkou svojí,
na svatbu pozval si dědinku trojí.
Přátelé s obou stran sešli se spolu,
se svými vnoučaty zasedli k stolu.
Pan farář s kantorem na prvém místě;
pozvaní, nezvaní, přišli dnes jistě.
Stárnoucí sousedé se džbánkem v ruce
o sklizni hovoří živě a prudce.
Chvílemi ticho jest. Mísy se staví,
v tom soused zavdá si, vesele praví:
„Ženichu, nevěsto, na vaše zdraví!“
Dědeček, babička při jednom stolu
děkují, hovoří, smějí se spolu.
Žert v řeči víno jest, libě se pívá,
jen se tak nedivte, dědeček zpívá;
dech sice ouží se, tíha se větší,
stáří však zapomněl slaďounkou řečí.
Na mládí zpomíná, veselá léta,
jak býval junákem vesského světa,
jak hrával s dívkami, škádlil je v žertu,
že řekla babička: jdi mi juž k čertu!
Zatím však myslila, zůstaň jen tady,
já ráda odpouštím, vždyť’s hodný, mladý.
Babičku za stolem ruměnec polil,
jak tehda před otcem, když k svatbě svolil.
Trochu se usmála, k dědečku hledla
a pak zas pomalu jakoby bledla.
Dědeček ohled’ se, zřel hněv jí v tváři
a zjevným neklidem oko mu září,
roj pochyb do duše nově se vkrádá:
zda po půl století má ho choť ráda?