9.

Pochmurno, mlhavo; sněhové všecko kryjí. Tak ticho, mrtvo! Kdož tamo cestou pomíjí Ku Týnu Karlovu? Jak koně pobádá! Cesta, ač letí kůň, neubývati zdá

Se jezdci; neustále vraníka popohání. To jinoch náš – skutečně! Pro boží smilování, Jak on se změnil v krátce – nebyl bych poznal jej, To oko vyhaslé, přepadlý obličej! –

On lesem ujíždí; zažloutlé smutně listí Vraníka podkovou mocnou tepáno šustí. List usvadlý Jinoch padlý!

„Mě bol nesmírný tísní. Vraníku, dnes, jen dnes Věrný panice svého na Karlův Týn dones, Byť nikdy víc! Ona snad v bídě, v nouzi lká, An říhám zbytkem já; onať otce čeká,

Já ho moh’ zachovati, o bídník, bídník já! Však nebesa, nelze, nelze domysliti, Anjela své mladosti kdyby mi ztratiti Bylo – povrchu leskem korun světa celého!“

Tak trudil jinoch se. Ty však, Želmíro, svého Kalicha míru již byla jsi vypila. – Jakás předtucha zlá ukrutně mučila Jinocha. Již dojel, a na volání jeho

Sbřinkotem most se první, sbřinkotem druhý spouštěl. „Vrátný! doma kněz Pavel, či jsi ho z hradu pouštěl?“ „„Milostivý pane, zšel z hradu; u svatého Palmáce na hřbitově tuším, že velebného

Zřím otce.““ – Jinoch koně sluhovi odevzdal, Prudkostí větru on ke hřbitovu spěchal. Jaká to změna s ním! na tváři svadlý máj, Na tváři zoufalost, v srdci ztracený ráj,

A nad ním nebe pláče! – Posvátnému se blíží Místu věčného spánku. Velebného již zhlíží Starce; na novém on růvku kleče se zdál Pohřížen v modlení. Spatřiv jinocha, vstal

A upřev na něj zrak takto mluvit se jal: „Co rov ten kryje, víš? Posvátný prach Jest růvku toho. Kosti panny kryje Tak krásné jako zbožné. Krásy její ach

Nesnesla země hříšná; tam co anjel žije, Bohem jsouc povolána. S ní, až dokonáme, O blaze, blaze nám, se na věky shledáme!“ A jinoch – tak kdy v sladkém snu smrtelník dřímá.

Zatím nadešla bouře, nebe strašlivo hřímá, A ráz! vedle spícího udeří hrom. On vzpíná Procitna ruce; vše vůkol již plápolá Ohněm přehrozným pomsty Boží; v krátce holá

Pouště, kde býval ráj. Navždy-li zpitoměv Ubohý žitím kráčí, čemu se divit? Hněv Nebes přetěžký jest! Pomnění minulosti Jej vodí k zoufání; šílenstvím jsou radosti

Bídníka! – Viděl’s květ v plné usvadlý vesně? Nad ním jsi nesplakal? Ach pozdní mráz jej děsně Zhubil; tak kvetl milo, tak liba jeho vůně; – Mladík zhubený hříchem, proč ve matčině lůně

Raděj neumřel! Ó ty’s utěšením býval Matčiným, slávou otce; v tobě tvůj bližní míval Náději, a nyní – jsi mrtev; smutně jíti Jest tobě života očistcem! – Však-li míti

Bude hříšník u Boha přímluvce jediného, Odmladne tělo jeho a věku dětinného Skvělost se jemu vrátí. Láska můž jediná Padlého spasiti! Než čilost nevinná,

Jenž mládež lehkokrevnou vybízí ku plesání, Navždy pominula. On nezná radování Hlučného; v spolku druhů on osamělý stává Zamyšlený. Chladného jen chladně vše potkává,

Minulost v srdci nesa, budoucno před sebou Vida bezkonečné a k tomu maje svou Orodovnici v nebi – tak ubírá se dál; To obraz mé mladosti, a on – to Václav král!