Kam Rupert se as poděl? – Taký hlas o něm šel,
Že syt Prahy na dvůr Polského krále jel,
Nerozžehnav se s nikým, nikým nebyv vidín.
Jinoch neví co činit, sám sobě zůstavín.
K Jaroslávkovi vřelost hříchem jakýms ochladla;
Zábavek dychtivost přesycením ochabla.
Utrápený chodí; všecko ho jaksi nudí;
Vzpomnění minulosti žel v jeho srdci budí.
A jeho láska? – – „Což do těch radostí města!
Bratří, na lov půjdem, ku Křivoklátu cesta
Nás povede.“ A zář prvního jitra zírá,
Ke Křivoklátu an houf jezdců se ubírá.
Však náhle se staví; proč? Jezdec jakýs jel
Jim vstříc; potkali se. To známý Taur, i chtěl
Každý vědět, odkud ozbrojený uhání?
„Z Litoměřicka jdu: to byla mela, páni!“
Příběh slyšeli jsme; než jaký konec vzal?
„Litoměřický kraj na hrdle potrestal
Některé zhoubce.“ Koho? „Strobergra Ronovského,
Vrše, Vojíře, Vlka, Oldřicha Janovského.
Též Lubor světobludný se sluhou odpraven.
Co je Vám, Milosti?“ – „„Odpusťte páni, jen
Jeďte – nechci vám zábavu kaziti –
Přijedu za vámi – jest mi se vrátiti
Do Prahy – řízení jakás –““ Tak v pomatení
Jinoch zajíká se. Družina v podivení
Za ním hledí, ano ku Praze ostře cválá.
Divný že to svatý, povaha tak nestálá
Na pána takového že nesluší, pravíce;
I jeli zpěvem dráhu a hovorem krátíce.