Noc zimní, tichá, jasná. Měsíc svou záři line
Na kraje skalnaté, nimiž Berounka plyne.
On též okénkem se v komůrku vkrádá temnou,
Kde panna spočívá, studená, tuhá, jemnou
Osvětu vylévaje; a vida usmívání
Na mrtvé tváři, mní, že ještě žije. Zdání
Tvé mylné! Ano včera tvou záři ještě pila
Krásnýma očima; již smrt je navždy sklila. –
Okénkem do komůrky bujné větérky vějí,
Vidouce mrtvou ji žalostné písně pějí.
Kadeří černou hrají jakby ji ze věčného
Spánku chtěly zbudit. Ach darmo! do něžného
Vašeho ona nikdy se nepodnese hraní;
Jest hluboké a věčně drahé Želmíry spaní.
Ta, jenž žití mladého skonání způsobila,
Žití jarého, bolest jak as ukrutna byla! –
Noc zimní, ticha, jasna. Měsíc svou záři line
Na slavná města Pražská, nimiž Vltava plyne.
Však přístup se mu brání skvostnými oponami
Do komnaty, jinoch kde s paními a s pannami
Baví veselo. – Někdy padá člověk v dřímání,
Z něhož nezbudí jej než osudu hřímání!