6.

Na nebi svit poslední, na zemi mrákota Večera zimního. Měsíce jasnota A záře hvězdní mraky jest zatmína, V mhu šedou tváře zemní zahalína.

Sněhem pokryto vše. Proudy Berounky spěšné Ledy zastavují. Nad ní se černé stráně Rozkládají a borky jak kdy usvadlé skráně Umrlce věnec zdobí. Nad všecky chlumy lesné

Hrad strmí k nebesům, to slavný Karlův Týn. Jak vážně hledí v kraj! Mnohý rod lidský klesne, On ale potrvá. Pod ním u řeky níže Věčného klidu místo. Doleji klepe mlýn

A ruší spánek tichý, jenž kraj veškerý víže. Na druhém břehu řeky stojí chudobná chýže, Pod jejím krovem vetchým osud ukrývá perlu, Za niž by králevič rád opustil svou berlu.

Tam ticho hrobové, a lampa rozlívá Paprsky světla mdlého na obraz bídy živé. Na loži bolestném Želmíra spočívá, Po jizbě chvílkami vzdychání tiché, tklivé

Se ozývá. Stará Milada blízko lože Sedí ve koutě temném; nouzí a nočním bděním Opadla její tváře. Tak své miláčky, Bože, Švihati můžeš? Kde Lubor? – pohleděním

Takým by zkameněl: mučedlnicí jest Dcera jeho drahá! – Zdá se, že prociťuje Panna. Však kdo to tam ve temnu? – Blahozvěst Pavel; on k loži se tichounko přibližuje.

U okna byl klečel trvaje v modlení, Co anjel Hospodinův jedinký v přispění V chudobě ostaveným. I Miláda se blíží K loži; jak útrpně na bledou pannu zhlíží!

„Nermuť se, stařeno, těší ji zbožný kněz, Vše přijmouti musíme z rukou božích. I věz, Byť ji Bůh k sobě vzal, na dlouho nás nemine Hlas jeho. Dnů našich zbytek skoro uplyne.“

A již prohlídla panna. Té krásy blednoucí Pohled nebeský jest, jak růže vadnoucí Ve chrámu Páně, jejž v den slávy krášlila, Milostnost nevyslovná po její rozlila

Se tváři. „Neslz, matko! ó tam nám lépe bude; Záhy se uvidíme. Zármutku tam nebude. Ve záři božské slávy byt náš se bude skvíti, A život bezstrastný budeme věčně žíti!“

Pravila potěšujíc, i znov upadala V sen hluboký. Tu kněz u lože chudobného Pokleknul světice. Tichem se ozývala Slova modlitby vroucí starce bohumilého; –

I Miláda poklekla: „Otče, měj slitování! Aj duše nevinná, tvůj tvor; slyš lásky lkání – Odejmi kalich ten!“ – Ke trůnu vystoupila Božímu modlitba. Tamo po věky znějí

Duší těch slávozpěvy, jež z hříchu vykoupila Láska neskonalá; tam zástupové skvějí Se jasných anjelů. Výrok se stal, i k sobě Pokynul Hospodin, Želmíro čistá, tobě.

Jinochův anjel zblednul; tvůj anjel ticho vstal A splnit výrok se na zem mlhavou bral. Zástup blahoslavenců s ním opustili nebe, Nově přibylou sestru by uvítali Tebe.

To tiché údolí plné oslavení Plesalo chvějíc se ve slastném tušení Toho, co někdy bude. Ještě otevřela Želmíra jednou oči; posledně pozřela

Na svět mladosti své. Anjel pokynul – svíce Žití jejího zhasla, Želmíry – není více!