5.

Nejedné slasti okusil jsem, Nejedné rozkoše užil jsem; Však ničím nejsou v přirovnání Slasti, již působí krásy kochání.

K čemu je krása než k požívání? Od jak živa, co tajno a temno, Množí mou zvědavost; jaké jemno Zavívá z tajin přírody!

Jsem volný tvor, své svobody, Rozkrušiv pouta, chci užíti, Nebo tu počíti Je s odvahou,

Kdokoliv uzříti Chce přírodu samu, chce přírodu nahou. – Přírody květ Je krása; svět

Nemá nic vyššího Nad ni a blažšího Nad slast, již působí krásy kochání; Leč k čemu má býti než k užívání?

Od jakživa co tajno a temno, Množí mou zvědavost; ó jak jemno Při kráse dlíti! Škoda že tajin má, jichž dojíti

Nesmělému duchu tak trudno. Tajiny krása stoudná kryje Páskou, takže jí nepožije Člověk do vůle – to nudno, to nudno.

Slastno bez pásu Zírati krásu! Tvor volný, všech pout chci pozbýti; Však tu počíti

Je s odvahou, Kdokoliv zříti Chce krásu bez pásu, chce krásu nahou. Rupert přec jinocha miluje,

Že se mu tak přidružuje; Však co by na něm chtěl jiného? A jinoch Jaroslávka svého Miluje asi mnohem více;

Hle, jak mu něžně hladí líce! Rupert se na to z boku dívá A divně tomu se usmívá. Výborný to druh;

Ze všech dvorských sluh Jemu rovného nenalezneš. Jevíš svou vůli, – než se ohledneš, Splněna. Umí v čas odjíti,

Umí v potřebě k ruce býti. Aby náš jinoch žalost měl, Chraň nebe! toho by netrpěl; Aby snad nudných chvil nemíval,

Ve dne a v noci při něm býval. Nevím však, proč by nepožíval? Pozděj neb dříve na jedno vyjde; Dříve je lépe, smrt záhy přijde.

Hřích ďáblův smích. Však dosti již, dosti; Nad hříchy otců a nad hříchy mladosti Až do dne soudného se temno rozhostí!