4.

Záhy se ostudí života stálý mír, Jak nudno, jednotvárno! Mě blaží proměna. Vždy tichou vodou plouti! Vítej mi proud a vír! Kde věčná živlů půtka, za žití vítej změna!

Věz, bratře! konečně omrzí dráha cnosti. V neckách nerad se koupám, ač tam nebezpečnosti Není; to ženštinám bojácným zanechejme. My na tajemnou tůň veselo se vydejme,

Mládenci! Nad smrtí život dvakrát je sladší; Pozbudouc drsnoty žití jemnější, hladší Stane se rozkoše věčně pohybným vírem. Já syt jsem tebou, cnosti, pohrdám tvojím mírem!

Rupert je plavec dobrý; jakby měl smlouvu s peklem, Pouští se bouří lítou, plyne po moři vzteklém. – Po zemi radší půjdu, než abych k nebi lítal; Sprostákem radší budu, než bych k oněm se čítal

Cnosti milovníkům, jenž jako vrána v sněhu Kráčejíc sobě směšně počínávají v běhu Žitím. Najísti se bez postu, do sytosti, Napíti hodně se v upřímé veselosti –

Třeba někdy z fěrtoušku – to naplňuje kosti Tukem, které suší vybledlá, smutná cnost; Pop tučný chval ji, však liška chválí svůj chvost. Rupert je dobrý druh, zná dokonale píti,

Zná na fěrtoušky se i umí vesel býti. – Boží svět velký jest, a Hospodin do času Svým zlatým osvěcuje slunéčkem různou chasu. Pohleď do hlučných měst, jaké tam hemžení!

Pohleď na matku Prahu, jaké tam hlučení, Dnes svátek Václava svatého dědice Slaví se. Nad Prahou noc temna. Směsice Lidu různého se ulicemi přehání,

Jako vod proudové v násilném větru vání. Pěšky i na koních skvostné s družinou panstvo, Bohaté jemu chtíc v nádhernosti měšťanstvo Vyrovnati; chudí, zámožní, velcí, malí,

Jedním se všecko davem ve záři světel valí. Rozličná divadla, hudby a hodování Působí po Praze obecné radování. Vše do noci pozdní trvá, pak tichne hluk

Po ulicích. A však do krčmy vstup, tu zvuk Hudby a veselost ruší jen dnová záře. Rudý lesk lampa line na rozmanité tváře. Tu teprv hudba, vřesk, klení, veselí, zpěv,

Tanec a vrávorání, smích, pláč, přátelství, hněv Tvoří divadlo dvorné. Hle tamo v karty hrají, Tamo zas v kostky, vášeň na tváři jejich; zrají Mnozí z nich peklu. Však v té společnosti sprosté,

Tam v temném koutě jacís zasedali si hosté Od druhých se lišící. Panoši na mou víru Skvostní se zdají býti; že mohli v takou díru Se zahodit! Však temno – nelze je poznati.

V tom slepý stařec všel; počíná zpívati U dveří sedna píseň. Mrzutí povstali Nejblíž sedící hosté i hanit se jali Pěvce. Das Böhmische Rind! znělo z ust jejich lání;

Thust dich gleich packen Böhmak! šlo na starce volání. Ztad hněv přísedících, od nichž nad tím jevíno Nelibost dříve slovy. V okamžení chopíno Hřmotně se zbraní

Křik, zmatek a rvání, Stoly se kácí. Opilá luza Strašně burácí,

Krev a hrůza! Lavice praskají, Meče se blýskají; Neb v jedno se srazivše

Ze však všickni Němci Meče vytasivše Cizozemci Na Čechy padají

Málo vzdorné, Různé, nesvorné Ke dveřím tisknouc tepají. V tom

Jako hrom Rána, Jakby pekla Se rozsmekla

Brána! Z temného kouta panoši Se zdvíhají švarní hoši Dva jen; třetí bez hnutí stojí

Lítost a stud mu srdce dvojí; Však v takém rozztekleném davu, Což ti počíti budou v stavu! Co zřím?

Ruperta černého Strašně pověstného; On všecko rozráží, A komu se zachtělo

Stavit jemu čelo, Zle toho poráží. A za ním Jiného zřím;

Biret kdyby měl Zlatohlavový, Tu ovšem zřel Bych zázrak nový;

Či zrak mě klame, či kouzlo mě mámí? Pán Bůh buď s námi! To jinoch náš – odkud se sem vzal? – Nejednoho cizince ťal. – –

Tak vrazi vytištěni, i znovu nastala, Jakby krvavá lázeň se byla nestala, Veselost; vždyť to není ve krčmě nic nového! Panoše velebíno od shromáždění všeho.

Z nich jeden jinoch náš, však nemá zlatohlav; Po boku jednom Rupert, po druhém Jaroslav. Jinoch tak rozčilen, tak divoce se směje, Ve tváři rozpálené se každá žilka chvěje.

Jaroslav na něho smutným okem pohlídá, By vrátili se domů, nadarmo jej pobídá. Konečně dí: „Kdyby zdobiti hlavu mou Koruna někdy měla císarská: takovou

Hrdinností bych nikdy nešpinil slávu svou. Již půjdu domů. S Bohem!“ Dí slze a odchází; Rupertův checht ďábelský za dvéře jej provází. Rupert již zúplna s jinochem směl vládnouti.

Bavili výborně, jak snadno uhodnouti. Rupert je dobrý druh, bez bázně zná se bíti, Jak by měl smlouvu s peklem. Umí vesele píti, Třeba ze fěrtoušku. V tenž pytel hříchy, cnosti.

K ovoci dochovati těžko nahryzlý květ, Mládce nakaženého snadno dokazí svět. Nad hříchami otců, nad hříchami mladosti Až do dne soudného se mrákota rozhostí!