2.

Krásná dennice bledne Východní záplavou, Budí se ptactvo zpěvné Borem a doubravou.

Na hradě z rána živo; frkot se rozlíhal Netrpělivých koní, a cválem ubíhal, Než slunce první svůj paprslek zjevovalo, Houf jezdců ku Praze. I znovu panovalo

Nad krajem ticho. A na druhém Berounky břehu chyže chudá. Kdy v spánku vše ještě tuhém Spočívalo, než zoře rudá

Na východě se zjevila, Tlukotem tichost rušila Se na dvéře. I přišli dva A pozděj jeden, a ještě dva

V chatrč, ve pláště zahalení. Krátké jejich jest pozdravení. Tam tichý hovor; než jitra ples Zemi zjevil se v slávě celé,

Jeden za druhým v temný les Se tratili. Tak neveselé Větříc den obludy prchají, Jejž synové světla vítají. –

Co zřím? Pomeškej slunko, a prodluž mi to svaté Vidění! Anjel-li to v lidské tváři? To děva spící. Vůkol ní zajisté Vojensky leží tábor anjelů, té čisté

Dušinky střehouc. Růžovou již záři Okénkem mladý den v komůrku chýže leje; Jej vítajíc ze hnízda lašťovička pěje, Z hnízdečka střechy chudé, která ukrývá perlu,

Za niž by králevič rád opustil svou berlu. Již slunce metá blesky úplné slávy své. Ještě okamžení – a rty purpurové Chvějí se žitím. Aj již vítá slunce nové!

Jak důstojná! tak čistý, krásný, božský tvor, Jakby dnes byla vyšla z ruk božích; ano zbor Nevidných kolem ní plesá duchů nebeských. Její cit modlitbou. Ta zajisté z pozemských

Dcer není; nebe, jenž ji takovou Odělo krásou, to květinku svou Přesadí asi záhy v blaženější kraje! „Noc dnes tak nepokojna. Kde větřík ranní vlaje,

Půjdu vydechnout si.“ Dí a podle vrb ladných Kráčí jak anjel, jenž děl přírody bezvadných Střeže. Panenskou duši který dostihne zpěv? Zdáť se, že ji cos tísní. O pak jí nebe zjev

Všecku svou útěchu! Co ji as rmoutit může? – A v chýži chudé dí Lubor Hněvsovi: „Nuže, Doba se blíží, Hněvso, která osud rozhodne. Já čekal, trpěl dlouho. Vždy mě na srdci bodne,

Kdy toho pomním. Zda vždy před bojem tak bývá?“ Dí a k oknu obrácen slzu trpkou ukrývá. Tam dceru zří i znov budí se bol: „Želmíro, Ty dítko časů blažších, kvítku kraje lepšího!

By tebe nebylo, osudu krutějšího Mohl bych snést. Či nemoh’? Ach ty oslazuješ Ten život!“ Dí a za stůl sednuv šedivou vzpírá Hlavu. Jemuž dí Hněvsa sluha starý: „Vzbuzuješ

Mnoho si trudných myslí; však je při tobě víra A věc spravedlivá. Tys dlouho císaře V nouzi o pomoc, jsa neštěstím stíhán, vzýval; On na to zapomněl. Či snad tě jako žháře

A vraha u dvora některý dobroděj – Jemuž Bůh spravedlivý odplatu za to dej! Jenž chléb tvůj jídal, víno tvoje píval, – Jest pomluvil? Nyní pomoc jiného pána

Hledáš snad vděčnější. To není hřích. Za Jana Vždy tak bývalo; i rodu starého Jsi vládyka svobodný!“ Takto sluhu věrného Rozhorlení k řečem, ač proti zvyku jeho,

Pobádalo. Mlče zří ještě pána svého, An sedě za stolem šedivou hlavu vzpírá, Bol na uvadlé tváři, jenž srdce jemu svírá. Dí dále: „Věř, pane, co to za krále máme,

Nerozumím. To pravda, pokoje užíváme. Mečem dělá se málo; hrdinou zlato jest. Však jindy jinak to bývalo; to čest Zemanská platila. Nyní bohatí páni

Jen dvůr jeho zdobí: vám pak se přístup brání. To mladé panátko, jež dosti jsem tu vídal, Zdá se o něco lepší; ten by každého zlíbal; Jest jako ze strdi – i nu však uvidíme.“

Lubor se trpce usmál. Proč asi? To nevíme. Má dcero, dcero má! Otec tě ostaví V tom světě šálebném; ó tys ještě tak mlada A již osamělá – okoušíš osud zlý! –

I v tom do dveří jde služka stará Milada, K níž vstana Lubor dí: „Má dobrá matko, dnes Jest nám se odebrati. Pečlivě moji šetř Želmírku, stará.“ „Však se brzo navrátíte,

Šlechetný pane?“ dí stařena ouzkostlivě. „Tím málem, co nám Bůh poskytnul, vystačíte Zatím; záhy vrátím se;“ odvece Lubor tklivě, Ač hnutí ukrývaje. „Ty nebe lítostné,

Jaké jsi člověku osudy žalostné Uložilo! To ptáče k tobě se vznášejíc Vesele sobě žije, zpěvem ti vzdávajíc Díky. Člověk, světa jsa pánem veškerého,

Ten přímý, božský tvor, to arcidílo svého Hospodina, dnů svých kratičký počet žije V trudech, a hodina, jenž mu ku smrti bije, Jest mu hodinou spásy!“ – Zatím se večer blížil.

Želmíra znamenala, že smutek jakýs tížil Otcovo srdce. „Kdož u nás dnes v noci byl, Kdo, otče?“ táže se. A otec hnutí kryl. „Ty již jsi spala, dcero, když přišel Hněvsa z Prahy?“

„Já ještě nespala,“ dí ona, „otče drahý; To bylo z večera.“ – „Tak se ti něco snilo, Želmírko!“ pravil on. A znovu zahalilo Starcovu duši mračno. „Nermuť se, otče můj!

Vidíš to kvítko, otče? hle, já jsem kvítek tvůj!“ Dí sňavši s ňader růži. A k nebi hledě vzal Otec od dcery růži. Byl večer. Stařec vstal: „Nemožno meškat déle. Má drahá dcero, věz,

Že dnes se odeberu.“ „Dnes ještě, otče, dnes?“ Dí panna blednoucí; „mě zůstavuješ samou?“ „Nikoliv,“ otec dí, „Boží jsi pod ochranou. Záhy mě uzříš opět; ó pak nám lépe bude.

Místa ni péče víc ni nouze mít nebude U nás; zlatem a stříbrem budou se jizby skvíti, A život bezstrastný budeme navždy žíti!“ Tak mluvil těše ji. Hněvsa do jizby všel

A cosi pánu šeptal. I tu by vidět měl, Cit všecken udusiv jak stařec se opásá Mečem, o jehož moci mnohá již pověst hlásá. V okamžení hotov. „S Bohem buď, dcero!“ dí

Tiskna ji k srdci – „věrně, dobrá Milado, ji Opatruj. S Bohem!“ Dí a z chyže ouzké ven Pod šíré nebe spěchá; Hněvsa za ním. Již den Byl postoupil svou vládu zúplna klidné noci.

Hrobové ticho v chyži. Želmíra bez pomoci, Bez útěchy, ve světě sama – ach sama – sama! Jsou v žití okamžení, kde duše nade časů Se meze pozdvíhá, slyšíc prorockých hlasů

Pění z krajů věčnosti. Tu nebohá tušívá Osudu budoucího těžkosti a zemdlívá Vázána tělem jsouc, nezvyklá letům vyšším. To bývá blízko smrti. Již potom během tišším

Ubývá život jí, jejž záhy opustí, Jak milo anjele smrti jí zašustí Peruť tichá. Také vzdálených přátel lkání Tehdáž dochází jí a lásky jemné vání.

Tak červ strojí se jarem změnit se na motýlka, Tak duše změniti když má se na anjílka. Měsíček již byl vyšel; u okna ticho sedí Želmíra; měsíc z hůry útrpně na ni hledí

Leskem ji ozařujíc. Marné tvé těšení, Milado pečlivá! Ji rmoutí tušení, Jakby dlouho, tak dlouho bez otce měla býti, Jakby proměnu divnou její měl osud vzíti.

„Ó proč vždy o loučení zazníváš, píseň má? Začátek vždycky tvůj bývá předtucha zlá; Vlečeš se strastmi všecka, konec tvůj soudný den – Ty však má v sobě losy života krátký sen!

Kde jsi, mladosti má? Tam strmí Karlův Týn Ještě; však šedivec. Pod ním u řeky blíže Věčného klidu místo. Doleji klepe mlýn A rušívá ten spánek, jenž kraj veškerý víže.

Ten kraj tak smutný jest, jak ráj, jejž potkal hněv Boží, jak stínové předků našich, jež zpěv Synů nevelebí, za něž cedili krev. Želmíro, truchlíš Bohu; takové truchlení

Ku spáse jest a vždy v radost se promění. Kdo lásce dal svou mladost, kdo cnosti žije: moc Vyšší ho zacloní. Želmíro – dobrou noc!