1.

Na nebi svit poslední, na zemi temnota Večera letního, kterou zapudit měl Vyjdoucí měsíc záhy; hvězd mnohých jasnota Jej zastupovala. Po břehu slavík pěl

Po břehu skalnatém Berounky spěšné, Nedaleko něhož, nad všecky chlumy lesné, Hrad strmí k nebesům; to slavný Karlův Týn, Mladý ještě tenkrát. Pod ním, u řeky blíže,

Věčného klidu místo. Doleji klepe mlýn A rušívá to ticho, co kraj veškerý víže. Jinoch po břehu spěchal, na tváři jemné máj, Na tváři ladný úsměch, ve srdci lásky ráj.

Měsíc vyšel bledý. Spěch kroků jinoch staví. Ve záři měsíčné znát jeho postavu, An stojí, outlou lze; biret, zlatohlavu Na způsob, kadeř kryje. Mrav všecken lepý, hravý

V každém jeví se hnutí. Čím on se asi baví? Kadeří zlatou jemu větříček noční hrá, On hledí na břeh druhý, v zraku mu touha plá. Co asi vidí? – všude tichá noc,

A on tak dlouho hledí – to jaká’s vyšší moc! Mladíče, v oknech hradu již všecka světla zhasla; Ty ještě meškáš, tak jakoby byla zašla Ti hvězda náděje; jakoby neměl zříti

Skalných těch břehů víc; jako stroje se mříti Sokol hledí na širé výletů svých kraje. Vzdychnuv trhnul sebou. Ještě, se ubíraje, Zpět obrací své zraky. Již zmizelo to tiché

Jemu zákoutí světa. Jen ztrp, mladíče, liché Divadlo života záhy ztupí tvůj cit. – Již stojí před hradem; volá; mosty se dvojí S břinkotem spouštějí. Z jednoho okna svit

Hořící lampy září; snad jsou panoši v zbroji Na cestu hotovi? Však okno ctihodného Pavla to kněze jest, stařečka velebného. On jest, an všecko spí, který ještě při záři

Bdí lampy bledé. Klid na jeho zříti tváři, Dobrý to dělník Páně; vždy lásku v srdci choval, Jíž mladost svoji byl a mužství obětoval; Ni stářím neustal ve zbožné horlivosti.

Nyní jen hlasu Páně, by k otcům složil kosti, Prorok ten očekával. Kdy tak při lampě bděl: Jinoch, loučit se chtěje, do jizby jeho všel. Stařec se zdvíhá: „Což tě vede, synu,

Do bytu mého v tak pozdní hodinu?“ „„Do Prahy prvním jitrem jest, otče, mi se bráti; S tebou se rozžehnat přicházím; díky vzdáti Za všecku lásku tvou.““ „Tvé díky přijmiž nebe,“

Dí stařec slzavě; „to veď a doveď tebe.“ A dlouho ještě, dlouho rozmluvu spolu měli, Až z věže hodiny, zvěstujíc půlnoc, zněly, A táhlé hlásného rozvedlo je volání.

Nastalo loučení. Stařec, dav požehnání Jinochovi, za ním dlouho tesklivě hleděl, Když byl se odebral; neboť on dobře věděl, Že kvítek nahryzlý měkou jsa nádherností

Snadno můž uvadnout ukrutnou světa zlostí. O anjel pak by zplakal, zarmoutiv jasnost tvou Pohledem takovým! – A jinoch kráčel tmou Chodeb a komnat dlouhých, leskem osvícenou

Bledým měsíce; však také v srdci svírání Čil, jakby na věky něco měl opustit, Něčím opuštěn být. Na věky? bez skonání? Trudná to myšlenka. Nechtěj ji připustit

Miláčkům, nebe, svým! Než kdo se jí ubrání? Vše jenom jednou, dvakrát nic nezříme, Loučení nezkusivše nerádi v ně věříme. Myšlenky slastné, trudné jinochovou se hlavou

Míjely, až ho sen poňal ve náruč tmavou.