Lípa žalostně si šumí,
lístky svadle padají,
bledá pod ní děva sedí,
slzy z oka kapají.
„Aj, proč pláčeš, děvo milá,
co pak rmoutí srdce tvé,
proč jest tvoje tváře bledá,
proč tvé očko slzavé?“
„Ach, jak nemá plakat srdce,
jakž si nemám naříkat,
vidouc syny, jak ty lístky
kmenu svému odpadat!
Všichni až mu opadají,
koho budu celovat?
Tou vroucností, jakou Slovan,
nezná nikdo milovat.“